Vyhledat

Jídlo a emoce: Mohou spolu souviset?

Možná se ve vztahu k jídlu cítíš nesvá nebo nejistá. Možná nad jídlem vůbec nechceš přemýšlet, natož si o něm číst články. Možná se stydíš za to, že jíš. Možná Tě trápí, jak vypadá Tvoje tělo. Možná jíst vůbec nedokážeš. Nebo jíš, ale jídlo si neužíváš. Napadlo by Tě, že jídlo a naše emoce spolu mohou úzce souviset?


Dnes bych s Tebou chtěla sdílet téma, které je pro mě i po mnoha letech citlivé. Hovořit nebo psát o vztahu k jídlu je pro mě stále velkou výzvou. Vnímám však, že toto téma není jen „moje“, ale že se v nějaké míře objevuje u spousty z nás, zejména pak u žen. A to je důvod, proč jsem se rozhodla o své zkušenosti promluvit. Třeba můj příběh nebo jeho část bude některým z vás povědomá. A třeba Tě moje sdílení k něčemu inspiruje – k zamyšlení, k rozhodnutí, k prvnímu kroku, nebo třeba ke sdílení s někým blízkým.


Můj příběh


Jako malá holčička jsem se poměrně brzy naučila maskovat, že jím sladkosti. Na střední škole jsem se živila už jen čokoládou a kávou, a to mi stačilo... Dostala jsem se do stavu, kdy jsem se styděla jíst na veřejnosti, třeba v restauraci. Zdráhala jsem se i dát najevo, že mi něco chutná, aby si o mně někdo nemyslel, že jsem tlustá, protože hodně jím. Nebyla jsem tlustá, ale byla jsem o tom skálopevně přesvědčená.

Po porodu mé první dcery Emilky jsem se rozhodla, že už takhle dál žít nechci, a vydala jsem se na cestu za vysněnou postavou. Začala jsem se stravovat zdravě, k tomu jsem přidala intenzivní cvičení, a hodně jsem zhubla. Nicméně to bylo období trestání sama sebe, kdykoli se mi nepodařilo dodržet přísný plán, který jsem si vytyčila.

Až jednodenní půst, který jsem jednoho dne vyzkoušela, mě přivedl k pochopení, jak moc spolu souvisí emoce a jídlo. Díky jednodenní pauze od jídla jsem si najednou všimla myšlenek, které mě nabádaly, ať jdu, otevřu ledničku a dám si něco dobrého. Byla jsem překvapená, jak často mě podobné myšlenky nabádaly k marnivým výletům do ledničky, aniž bych měla sebemenší pocit hladu!


Pro lásku do ledničky


Pozorování těchto myšlenek mě přivedlo k emocím, které těmto myšlenkám předcházely. Nejčastěji to byla touha po pohlazení, po objetí nebo po tom, aby o mě bylo jinak postaráno nebo pečováno.

Každá z nás můžeme mít jiný typ jídla, kterým tyto bolestné emoce zaháníme nebo překrýváme. U mě to byla nejčastěji čokoláda, někdy sýr. U někoho to může být sladké, u někoho slané, třeba chipsy. Každá jsme jedinečná. Ale ať už nás hlásek v mysli nabádá ke konzumaci čehokoliv, všechny sdílíme jedno společné: jíme pro ten chvilkový pocit lásky, zdánlivě si dopřáváme to, po čem hluboko uvnitř toužíme, ale v životě se nám toho nedostává.

Příčin pocitu nedostatku může být mnoho. Možná se Ti, podobně jako mně, v dětství nedostalo tolik láskyplné péče, kolik jsi potřebovala, a tento nedostatek si s sebou neseš dodnes. Jako dospělá žena se pak tuto potřebu nevědomě pokoušíš naplnit prostřednictvím konzumace sladkého. Možná Ti ta čokoláda přináší chvilkový pocit, že jsi mazlená, že jsi hýčkaná, že jsi konečně opečovaná, jak potřebuješ.

Nebo je Tvoje tělo tak vyčerpané, že volá po co nejjednodušším zdroji energie, a tak jdeš a dáš si něco sladkého. Zajíš únavu. Anebo sáhneš po šálku kávy, abys vůbec mohla v náročném režimu pracovního dne dál fungovat. Dám si kávu, a bude mi zase dobře. A pojedu dál!


Dá se s tím něco dělat?


Nejde jen o nedostatek lásky, (sebe)péče nebo odpočinku. Příčin, které zajídáme nebo zapíjíme, může být mnohem více: smutek, nedostatek doteku, stres a spousta dalších. Dá se s tím něco dělat? Ano!

Pokud emoce, kterou vnímáme jako bolestnou nebo jinak nelibou, přijde, a my jdeme a okamžitě ji zajíme nebo zapijeme, držíme se stále na stejném místě - tedy tam, kde jsme už nějakou dobu. Můžeme to ale udělat i jinak. Můžeme tuto emoci vzít jako příležitost ke změně, k jednomu krůčku vpřed.

Co kdybychom se ve chvíli, kdy ucítíme nepříjemnou emoci, zastavily a nechaly ji svým tělem projít? Co by se stalo, kdybychom se jí nebránily, neutíkaly před ní a nesnažily se ji zajíst nebo zapít? Co kdybychom s ní jednoduše spočinuly a prožily ji? Co kdyby nám toto spočinutí s emocí umožnilo se na ni láskyplně podívat a třeba bychom zjistily, na co v našem životě se nám snaží poukázat?

Pro začátek můžeme zkusit jednoduchý experiment: než něco vložíme do úst, zastavme se a zkusme vnímat, zda máme skutečně hlad, nebo jestli se spíše chystáme zajíst nenaplněnou potřebu (odpočinku, péče o sebe, být milovaná, být opečovaná).


Výživa není jen jídlo


Stalo se Ti někdy, že jsi měla tak vyživující program, že sis ani nevšimla, že jsi se dočista zapomněla najíst? Strávila jsi tak úžasný den ve společnosti blízkých přítelkyň, že sis na jídlo ani nevzpomněla? Byla jsi někdy tak zamilovaná, že jsi na čas ztratila potřebu jíst?

Výživu můžeme čerpat i z jiných zdrojů než z jídla. Místo, kde je nám dobře, společnost, v níž se cítíme skvěle, v napojení na přírodu – třeba v lese... Existují dokonce lidé, kteří se živí jen světlem, tzv. pranou, i po dobu několika let. To je jen několik málo zdrojů výživy, které vedle jídla existují. Tělo se zkrátka může najíst různými způsoby. Můžeme se zeptat samy sebe, jak se můžeme napojit na své tělo i jinak než skrze jídlo? Třeba dechem? Nebo skrze přírodu?

Jednodenní půsty se mi tak osvědčily, že je praktikuji dodnes. Obvykle jim věnuji jeden den v týdnu a vždy mi přinesou jisté zpomalení, zastavení a novou perspektivu. Najednou vidím, jak jinak si poskládat život, aby byl jemnější a pomalejší a abych se v něm cítila zase o kousek lépe.

Výhod jednodenních půstů užívám i ve své práci. Když například potřebuji držet prostor pro ženu, aby se mohla bezpečně a v uvolnění vracet ke své přirozenosti, nebo když mě čeká práce s klientkou, která vyžaduje velkou dávku mé podpory, jídlo v ten den vynechám. Je pro mě pak snazší udržet si vysoké vibrace. Zatím jsem zkoušela maximálně třídenní půst, ale do budoucna bych ráda vyzkoušela i týdenní.

Ve dnech, kdy jíme, nejde o odpírání si, ale o sledování pohnutek, proč jíme. Každá potravina má určitou vibraci a zdravá, čistá a kvalitní strava má vysoké vibrace. Jakmile ale jídlem zajídáme emoci, vždy nám klesnou vibrace, i kdyby bylo jídlo sebezdravější. Proč jíme je tedy stejně důležité jako co jíme. A pak – užívejme si jídlo! Vychutnávejme ho každičkou buňkou svého těla!


Pozvánka k akci


Zaujal Tě tento článek? Napiš mi, s čím souzníš. Co je to, co jsi v něm pro sebe našla? Jsi připravená se podívat na svůj vztah k jídlu? Skvělé, pojď do toho! Pokud oceníš podporující komunitu žen, které aktuálně řeší stejné téma, zvu Tě do své facebookové skupiny Salon magnetické ženy, kde právě probíhá Výzva ke spojení se s tělem (odkaz). A cítíš-li, že potřebuješ individuální podporu, ráda Tě na Tvé cestě doprovodím. Nezdravý vztah k jídlu je jen program, ze kterého se dá vykročit. A začít můžeš hned teď.

0 zobrazení